Povídky Malostranské – Jan Neruda – prezentace

Téma prezentace: Povídky Malostranské – Jan Neruda

Typ souboru: prezentace PPTX

Přidal(a): klara.sta<>seznam.cz

 

 

Popis materiálu:

V prezentaci najdete seznam povídek, stručný rozbor jednotlivých povídek, charakteristiku postav, jazyk a styl, vliv díla.

 

Osnova:

¨Povídky malostranské

¨Jan Neruda

¨

vSbírka povídek Povídky malostranské je vrcholné prozaické dílo Jana Nerudy a jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec

vSoubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877

vNáměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně

¨Povídky

vTýden v tichém domě

vPan Ryšánek a pan Schlegl

vPřivedla žebráka na mizinu

vO měkkém srdci paní Rusky

vVečerní šplechty

vDoktor Kazisvět

vHastrman

vJak si nakouřil pan Vorel pěnovku

vU tří lilií

vSvatováclavská mše

vJak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

vPsáno o letošních Dušičkách

vFigurky

¨

¨Charakteristika postav

vNeruda pečlivě vykreslil každou povahovou vlastnost všech hlavních postav, soustředil se i na charakter a vzhled postav vedlejších

vv každé povídce jiná typická postava

vhrdinové jsou obyčejní měšťané (služky, úředníci, doktoři, domácí páni, žebráci, …)

¨

¨Týden v tichém domě (1867)

Povídka ukazuje krátké obrázky a úryvky života a prolínající se osudy lidí, které spojuje život v jednom malostranském měšťanském domě. V nejrozsáhlejší povídce sbírky autor pečlivě popisuje prostředí, ve kterém se děj odehrává, a však děj samotný a jednání postav je zachyceno často velmi úryvkovitě a zvláště v přímé řeči místy pouze naznačuje směr vývoje děje a nechává na čtenáři domyslet si svoji obrazotvorností důvody k určitému jednání postav. Celou povídkou prochází kritika měšťanstva a přetvářky společnosti té doby.

v

Povídka má následující dějovou linii: V přízemí domu bydlí přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostinské. Paní Bavorová jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi související číslice. Aby si přivydělala, chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domácí si přivydělává špatně placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan domácí je úředníkem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydlí slečna Josefínka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Žanýnku z přízemí. Když ji však první den ráno nese jídlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefínku má rád pan Loukota, a tak ji posílá milostné básně a sní o sňatku s ní. Bydlí v domě jako podnájemník u hospodářského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se domnívá, že jejich podnájemník miluje jejich dceru Klárku, a proto se s ním snaží sjednat svatbu.

 

Její snaha se s pomocí šťastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota píše žádost úřadům o svatbu s Josefinkou, aniž se jí na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přichází Václav, od kterého se dozví, že slečna Josefinka miluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje nešťastného pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřadu jejího syna Václava, protože psal hanebné básně o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechová se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Žanýnky se kromě jejího nenadále objeveného příbuzenstva účastní i někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty „lepší“ – jedoucí v pohřebním průvodu v kočáře – a na ty „horší“ – jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čísel ze snáře vyhrává v loterii několik tisíc, které použije na studia syna Václava, jenž je musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domácí, snaží se za přes velké přátelství s Bavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto „hru“ přistupuje a v závěru naznačuje, že se naoko blízkým vztahem s Matyldou pomstí domácímu za vyhození z úřadu.

¨Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875)

Vypráví příběh vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k návštěvníkům malostranského hostince U Štajniců. Oba tam jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.

¨

¨Přivedla žebráka na mizinu (1875)

Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. Ani místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Vedlo se mu ale špatně. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.

¨O měkkém srdci paní Rusky (1875)

Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na pohřby a to i zcela cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé věci. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům.

¨Večerní šplechty (1875)

Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá témata k diskusi Jakl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze života. Pak Jakl vypravuje o svém dávném vztahu k Líznce Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jakla za nimi.

¨Doktor Kazisvět (1876)

Příběh podivínského doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné procházce potká pohřební průvod pochovávající pana Schepelera, váženého a bohatého rodu. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji míjí a všimne si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny zmíní, jen příbuzní, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají radost a pojmenují doktora Heriberta Kazisvětem, což mu zůstane.

¨Hastrman (1876)

Povídka se týká pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než hastrman, protože při své malé výšce nosil často zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často se procházel s cizinci či kanovníky a toužil po moři. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí kamenů za profesorem matematiky a přírodopisu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké cen, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan rybář se rozhodl zbavit se své sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné, jako vnoučata a on cenný pro ně.

 

¨Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (1876)

Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a otevřel si tam krupařský krám. Lidé ho ale mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali. Bylo možné vidět pana Vorla, jak ve svém krámu osaměle kouří ze své pěnovky. Jednou tam zavítala slečna Poldýnka. Potom roznášela pomluvy, že je v jeho krámku nakouřeno, že i mouka načichla, a tak už tam nikdy nikdo nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření na ně vypadla stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi.

 

¨Svatováclavská mše (1876)

Povídka je vzpomínkou na noc, kdy se sám autor nechal zavřít v katedrále Svatého Víta. Slyšel totiž legendu, že vždy o půlnoci se v ní koná mše, které se kromě mrtvých králů a svatých účastní i svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a zima a do jeho mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši, až se strachy rozplakal. Pak usnul a probudil se až ráno na mši, kde spatřil svou matku s tetou, u které měl v noci spát. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem matce omluvně políbil ruku.

 

¨U tří lilií (1876)

Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své přítelkyni jako důvod své krátké nepřítomnosti, že jí právě zemřela matka. V závěru se autor s dívkou za zuřící bouře společně vytrácejí z taneční zábavy a dochází k jejich sblížení.

 

¨Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)

Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: Jan Žižka,Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem.

 

Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.

¨Psáno o letošních Dušičkách (1876)

Vypráví příběh osamělé slečny Máry, která přijíždí každý rok, o svátku Dušiček na hřbitov s malým děvčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich položí bílé věnce. O její ruku se ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba byli dobří přátelé a o obou kolovali pověsti, že jsou „flamendři“ a návštěvám hospod věnují více času než své práci. Se zájmem těchto mužů svěřila se Máry své dobré přítelkyni, stejně staré vdově paní Nocarové. Ta jí pomáhala s výběrem, oba pánové zaslali slečně Máry dopisy, že je jim líto, ale nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemají zájem. Slečna Máry z toho byla velmi špatná a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí, nevyjádří. Nevyjádřil se žádný, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner.

 

Slečna doufala, že se nyní již pan Cibulka vyjádří, jenže on zemřel o čtyři měsíce později. Slečna Máry pak každý rok nosila na jejich hroby věnce a nechala děvčátko, aby je tam položila (Máry nechtěla na žádný hrob položit věnec jako první). Později si zamluvila hrob, který byl uprostřed mezi dvěma hroby.

 

¨Figurky (1877)

Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.

Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumlovský, který se připravuje na advokátní zkoušky. Hledá proto na Malé Straně klidné bydlení v podnájmu u konduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupně se seznamuje se všemi obyvateli domu: malířem, jeho ženou šišlající pouze v době, kdy měla peníze, a velmi zlobivým a často trestaným malířovým synem Pepíkem, trochu hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlií, podivínským komentátorem všeho dění v domě a provokatérem Provazníkem léčeným v ústavu pro choromyslné. Zpočátku se Krumlovský rychle a hodně učí a odráží všechny snahy ostatních obyvatel domu o nějaké sblížení. Jenže časem si více a více všímá dění v domě a čím dál se jej také více účastní. Navštěvuje sousedy, hovoří s nimi, tráví s nimi odpolední hodiny v besídkách v zahradě domu.

 

Počne během setkání pociťovat náklonnost k slečně Otýlii, ale v tom smyslu se nikdy nevyjádří. A díky všem těmto aktivitám se stále méně a méně připravuje na advokátní zkoušky. Stále jej v domě něco vyrušuje a on si uvědomuje, že zde nemá potřebný klid na rozdíl od Starého Města, odkud se přistěhoval. Navštěvuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstěhovat. Vrcholem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluví, ale Krumlovský jej nikdy neviděl. Konduktorka se zpočátku stále vtírá do přízně Krumlovského, aby později poněkud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záletná konduktorka stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvůli jeho neuctivé poznámce o něm a konduktorce.

¨Kompozice

vepika, próza

vosobitý život svérázných postaviček, figurek – jsou pozorovány velmi detailně

vrealistické a kritické zobrazení vrstev, prostředí sociálních skupin

vvnější dějovost je oslabena, posílena je charakteristika postav (jednání, chování)

vpřevažují slohové postupy jako popis, charakteristika, částečně úvaha

vNeruda překonal patetický romantický sloh se složitou syntaktickou výstavbou a jeho výběr slov a větná stavba jsou blízké spíš hovorové řeči, všechno směřuje ke stručnosti a úsečnosti

vkompozice je promyšlená (za mistrnou je považována ta v povídce U tří lilií)

 

¨Jazyk a styl

vpřímá řeč, přirovnání, metafora

varchaismy, retardace (stupňování napětí v ději nebo zpomalování děje)

vkontakt se čtenářem (krátké věty, pomlky, přímá řeč)

vněmecká a latinská slova, satira

vempatie, ironie

včlenitost textu

 

¨Vliv díla

vfilmová zpracování:

v  Povídka malostranská (1980)

v  Povídky malostranské (1984)

v  Slečna Máry (1984, Pavel Háša)

v  Hastrman (1955, Ivo Paukert)

v  Týden v tichém domě (1947, Jiří Krejčík)

v  Vzhůru nohama (natočeno na motivy povídky Figurky v roce 1938, Jiří Slavíček)