Paní Bovaryová – Gustave Flaubert

Téma prezentace: Paní Bovaryová – Gustave Flaubert

Typ souboru: prezentace PPT

Přidal(a): Barbora Kučerová

 

 

Popis materiálu:

Prezentace vypracovaná na jedničku, rozebrání díla, základní informace o autorovi, pojednání o tématu, literárním druhu, jazykových prostředcích, ukázky z knížky…

 

Osnova:

nGustave Flaubert

nFrancouzský spisovatel

nŽil v letech 1821-1880

nPředstavitel naturalismu= umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu

nStudoval práva, ale pro nemoc studia nedokončil

nProcestoval několik zemí (Palestina, Libanon, Egypt..)

nOdmítal manželství jako projev měšťáctví

nMěl celoživotní platonickou lásku-o 11 let starší ženu

nByl soudně stíhán za román Paní Bovaryová kvůli nemravným líčením milostných dobrodružství hlavní hrdinky

 

nDíla

nPaní Bovaryová (1857) – román, příběh citového odcizení a manželské nevěry

nCitová výchova (1869) – popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic)- postava silně autobiografická, která se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze

nSalambo 1862 – historický román ze starověkého Kartága.

nTři povídky 1877 (obsahují – Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)

nBouvard a Pécuchet 1881 –Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu

nPaní Bovaryová

    Námět:

nFlaubert našel námět k dílu v novinách, po přečtení zprávy, že blízko Rouenu se otrávila žena venkovského lékaře, a jejímuž skonu předcházelo manželské drama. Prostředí paní Bovaryové je shodné s tím, ve kterém spisovatel žil. Jde o okolí Rouenu.

nDěj

nDěj se odehrává v prostředí francouzského maloměsta v 19. století

nNa začátku knihy se dozvídáme o dětství, dospívání a studiích Charlese Bovaryho, který se stal lékařem

nCharlese jeho matka provdá za bohatou postarší dámu Heloisu, ta ovšem po krátké době zemře

nCharles se při návštěvě svého pacienta zamiluje do jeho dcery Emy

nPo roce smutku po své první ženě si Emu vezme

nEma se do vztahu těšila, protože byla plná ideálu z četby romantických knih, jenž četla v klášteře, kde vyrůstala

nPřestěhovali se do městečka Tostes

nCharles byl s Emou velmi šťastný, avšak ona s ním ne

nŽivot s Charlesem jí nudil, Charles nedokázal vyjádřit své city tak, jak Ema potřebovala

nCharles si všiml, že se Ema chová zvláštně, myslel, že má nervovou chorobu a tak se přestěhovali do většího města Yonville

 

nV Yonville se jim narodilo děvčátko-Berta, Ema si k němu ale nevytvořila dobrý vztah a hned ho dala kojné

nEma se seznámila s notářským písařem Leonem

nMěli spoustu společných zájmů počínaje knihami a konče hudbou

nZamilovali se do sebe, ale Ema se začne lásce k Leonovi bránit, ten se nešťasten rozhodne odjet studovat práva do Rouenu

nPo jeho odjezdu se Ema opět uzavírá do sebe

nZa několik měsíců přijede za Charlesem jeho přítel Rodolpho, vlastník blízkého panství

nRodolpho je záletník a zalíbí se mu Ema, při první příležitosti jí vyjádří své city

nEma si s ním začne milostný poměr

nZačne Rodolphovi kupovat drahé dárky na dluh, který stále narůstá

nRozhodnou se, že spolu uprchnou, ale Rodolpho si to nakonec rozmyslí

nEma je tak zdrcená, až z toho onemocní

 

nEma při návštěvě Rouenu opět potkává Leona a vzplane mezi nimi znovu láska

nPřijde jí dopis, že dluží 3000 franků a pokud jej hned nezaplatí budou s Charlesem vystěhováni

nEma žádá o pomoc Leona i Rodolpha, ale oba jí odmítnou

nPeníze nesehnala a tak se ze zoufalství otrávila arzenikem

nCharles je zdrcen, po pár měsících dostává mrtvici a umírá

nKompozice

nRomán je psán er-formou

nNa počátku retrospektiva – Charlesův přítel vypráví o jeho dětství

nVětšina příběhu chronologicky

nDěj je rozdělen na 3 části: nudný život na venkově

n- Eminy milostné pletky

n- problémy vzniklé předchozími událostmi

nHlavní postavy

nEma Bovaryová – romantická, vášnivá, naivní mladá žena
– žije v představách o romantickém životě
– těmito představami se vzdaluje realitě
– po svatbě ztrácí iluze o jejím vysněném životě

– lásku pochopení hledá u svých milenců

 

nCharles Bovary – venkovský lékař
– věrný, obětavý a milující manžel
– není schopen vyjádřit své city k Emě

 

nLeon – notářský písař
– velice se do Emy zamiluje
– vztah však ukončí, jelikož v něm nevidí perspektivu

 

nRudolpho – záletník
– bohatý milenec Emy
– má rád dobrodružství

– s Emou je pro zpestření života

nJazyk a styl

nSpisovný jazyk i hovorový

nHodně metafor a přirovnání

nSpousta rozhovorů a dialogů

nKrátká souvětí

 

nZnaky realismu

nKritika toho, že plnohodnotný život mohou žít pouze lidé z vyšší vrstvy.

nAutor se v díle snaží o objektivní popis, proto je někdy popis místa nebo děje strohý, a zabývá se pouze významnými skutečnostmi.

nAutor se neúčastní děje, ale stojí nad ním

nBovarysmus

nPaní Bovaryová se stala literárním typem. Podle ní vznikl tzv. Bovarysmus=útěk od skutečností k iluzím

 

Charles však při každém jídle o dítěti mluvil, takže na ně brzy začala myslet

soustavněji.

Přála si syna; bude silný a snědý a dá mu jméno Georges; a pomyšlení, že její

dítě bude chlapec, jako by jí dávalo

naději a odškodňovalo ji za všechnu prožitou bezmoc. Muž je aspoň volný:

může se pohybovat od vášně k vášni, od

země k zemi, překonávat překážky, okusit i nejvzdálenější štěstí. Ženě se však

stále ve všem brání. Je zároveň

nepohyblivá a poddajná, je v nevýhodě jak pro slabost těla, tak pro závislost, k

níž ji odsuzuje zákon.

Její vůle je jako závoj, připevněný šňůrkou na jejím klobouku: zmítá se na

všechny strany — vždycky ji nějaká touha

přitahuje a nějaká konvence zadržuje.

Porodila jednou v neděli okolo šesté hodiny, když vycházelo slunce.

“Je to holčička!” řekl Charles.

Odvrátila hlavu a omdlela. Během rekonvalescence se Ema hodně zabývala hledáním

jména pro dcerku. Nejdřív probrala všechna ta, která měla

italské koncovky, jako Clara, Louisa, Amanda, Atala; dost se jí líbilo jméno Galsuinde,

Isolda nebo Leocadie ještě víc.

Charles si přál, aby se děvčátko jmenovalo po matce, Ema se stavěla proti tomu.

Prolistovali kalendář od začátku do konce a radili se se známými.

“Pan Léon,” řekl lékárník, “se diví, že si nevyberete Magdalénu, ta je teď úžasně v

módě.”

Stará paní Bovaryová však rozhořčeně protestovala proti tomu jménu hříšnice.

 

Často mívala nevolnosti. Jednou dokonce plivala krev, a když se jí Charles horlivě snažil pomoci a

projevil znepokojení,

odpověděla: “Co na tom? Copak na tom záleží?”

Charles se uchýlil do křesla ve své ordinaci a pod frenologickou hlavou se tam s oběma lokty na stole

rozplakal.

Napsal potom své matce dopis, v němž ji prosil, aby přijela; dlouho se spolu o Emě radili.

Jak se rozhodnout? Co dělat, když Ema odmítá jakékoli léčení?

“Víš, co by tvoje žena potřebovala?” řekla stará paní Bovaryová:

“Zaměstnání, které by musela dělat, tělesnou práci. Kdyby si musela jako tolik jiných žen vydělávat

na živobytí, přešly

by ji tyhle nálady; beztak je má jen z té spousty nesmyslů, které si cpe do hlavy, a z nicnedělání, v

jakém žije.”

“Ale vždyť ona se zaměstnává,” řekl Charles.

“Zaměstnává? Čímpak? Tím, že čte romány, špatné knihy, které brojí proti náboženství a ve kterých

jsou citáty z

Voltaira, zesměšnující kněze. Ale to má dalekosáhlé následky, synáčku, a s každým, kdo nemá žádné

náboženství, to

nakonec vždycky špatně dopadne.”

Dohodli se tedy, že se Emě zabrání číst romány. Nezdálo se, že to bude lehký úkol. Stará paní si to

vzala na starost; až

bude projíždět Rouenem, zastaví se osobně u půjčovatele knih a oznámí mu, že Ema ruší své

předplatné. A neměl by

člověk právo oznámit to policii, kdyby knihkupec přesto chtěl pokračovat ve svém šíření jedu?

Snacha a tchyně se rozloučily chladně. Za ty tři neděle, které strávily pod jednou střechou, spolu

nepromluvily ani pět slov

slov kromě běžných informací a frází, když se setkaly u stolu a večer před spaním

 

Panu Rodolphu Boulangerovi bylo čtyřiatřicet let, měl hrubou povahu a bystrou

inteligenci, hodně se stýkal se ženami

a dobře se v nich vyznal. Tahle se mu líbila; a tak na ni myslel, a na jejího muže také.

“On bude tuším značně tupý. Ona ho má nejspíš plné zuby. Má špínu za nehty a vousy tři

dny neholené. Běhá po

nemocných a ona mezitím sedí doma a spravuje mu ponožky. A dáma se nudí! Chtěla by

bydlet ve městě a tančit

každý

večer polku! Chudinka malá!

Lapá to hubičkou po lásce, jako kapr na kuchyňském stole lapá po vodě! Pár galantních

slovíček a člověk by si to

určitě omotal kolem prstu. Bylo by to něžňoučké! Roztomilé…! Ano, ale jak se jí potom

zbavit?”

Představy možné rozkoše ho naopak dovedly ke vzpomínce na milenku, kterou si zrovna

vydržoval. Byla to herečka z

Rouenu; a když v myšlenkách chvíli setrval u jejího obrazu, kterého už byl i ve

vzpomínkách přesycen, pomyslel si:

“Paní Bovaryová je mnohem hezčí než ona, hlavně mnohem svěžejší.

Virginie už opravdu začíná být příliš tlustá. Je taky hrozně nudná ve svých projevech

radosti a pořád by se cpala

krevetami!”

Kraj byl opuštěný a Rodolphe kolem sebe slyšel jen pravidelné šustění trávy, která mu

pleskala o boty, a cvrkání

cvrčka skrytého někde daleko v ovesném poli; znovu viděl Emu v salónu v těch šatech,

které měla na sobě, a v duchu ji svlékal”

 

Budu ji mít!” vykřikl a úderem hole rozdrtil hrudku hlíny před sebou.

A hned začal přemýšlet o taktické stránce podniku. Uvažoval: “Kde se s

ní sejít? Jakým způsobem? Budeme mít pořád

na krku to mrně, služku, sousedy, manžela, spoustu všelijakých

překážek. Tím se ztrácí spousta času.”

Potom začal uvažovat znova: “Ale ona má oči, které se člověku

zavrtávají do srdce jako nebozez. A ta bledá pleť…! Já

přece zbožňuju bledé ženy!”

Když došel nahoru na argueilský kopec, by rozhodnut.

“Prostě budu vyhledávat příležitosti. Někdy se tam zastavím, pošlu jim

nějakou zvěřinu, drůběž, bude-li třeba, dám si i

pustit žilou, spřátelíme se, pozvu je k sobě… A vida, teď přece bude

brzy ta hospodářská výstava; ona tam přijde,

uvidím ji. Pustíme se toho, a s kuráží, ta se osvědčuje nejlíp!”