Filozofie v období renesance – prezentace

Téma prezentace: —Filozofie v období renesance

Typ souboru: prezentace PPTX

Přidal(a): A. Zupková

 

 

 

Popis materiálu:

Tato prezentace je na téma filozofie v období renesance obsahuje základní informace o daném tématu. Najdete zde předpoklady vzniku (nominalismus, scholastika), renesanční humanismus, reformace. Renesance antiky, státoprávní filosofie, filosofie života, filosofie a vědy, nejvýznamnější renesanční filosofové, Francesco Petrarca a informace o něm a díla. Všechna cizí slova jsou vysvětlena.

 

Osnova:

—Renesanční filosofie se rozvíjela v období od poloviny 15. století do konce 16. století. Vyznačuje se těmito znaky:

—Oživení zájmu o antickou filosofii, zejména Platónovu

—Filosofie se vymanila z područí teologie (nauka o Bohu)

—Obrat ke zkoumání člověka a tajemství přírody

—Individualismus a humanismus – vysoké hodnocení svobodné osobnosti

—Počátky racionální i empatické vědy.

—

—Předpoklady vzniku

—Myslitelé pozdní nominalistické  prosadili oddělení filosofie od teologie a odmítali spojování řecké filosofie s křesťanstvím, a to zprvu z pozic teologických.

—(Nominalismus soudí, že „jest“ jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně a jsou to jen slova či jména jimž žádná samostatná skutečnost neodpovídá.)

—(Pojem scholastika vychází zlatinského slova sholasticus což znamená „školský, patřící škole“. Odkazuje jednak ke specifickému způsobu filosofického myšlení, jednak k epoše středověké filosofie, která bývá vymezována 11.-15. stoletím n. l., kdy byla scholastická filosofie rozvíjena zejména na univerzitách západní Evropy.)

—

—Rozhodující však byl rozpad středověké jednoty, oslabení papežské i císařské autority a vznik prvních národních států.

—Z ohrožené Konsatninopole (Hlavní město Římské říše, po dobytí Turky bylo přejmenováno na Istanbul) přišla do Itálie řada byzantských učenců (Byztanská říše-případně známá jako Východořímská říše), kteří přinesli dosud neznámé Platónovy spisy i východní platónskou tradici.

—K tomu se přidal vynález knihtisku v roce 1447, který umožnil oproti středověku nesrovnatelně rychlejší šíření myšlenek, zájem panovníků o nové vojenské techniky a později i zámořské cesty a objevy (např. Kryštof Kolumbus)

—Oživený zájem o zkoumání přírody vedl k rozvoji matematiky, alchymie, astrologie a astronomie, která nahradila starší geocentrické představy novým heliocentrismem. (V astronomii je heliocentrismus teorií tvrdící, že Slunce je středem vesmíru a sluneční soustavy.)

— Zájem panovníků o nové vojenské techniky (dělostřelectví) vedl ke vzniku mechaniky jako první aplikované vědy.

—

—Převratné proměny obrazu světa však zároveň otřásly životními jistotami lidí a vedly k řadě povstání a občanských a náboženských válek. Evropské myšlení na to reagovalo dvěma hlavními proudy:

—renesanční humanismus s hlavním ohniskem v Itálii se spolehl na vlastní schopnosti člověka a opřel se o filosofii, vědu, alchymii a astrologii;

—reformace se naopak snažila o očištění a obnovu křesťanství, a to zejména novým zájmem o Bibli, o původní význam křesťanského Zjevení a Vykoupení.

—Oba tyto proudy směřovaly ke konfliktu, jemuž se řada humanistů marně snažila předejít a smiřovat.

—

—Renesance antiky

—Hlavním proudem renesanční filosofie je nesporně návrat k antické filozofii.

—Od počátku 15. století ohrožovala Konstantinopol Osmanská říše a mnozí byzantští představitelé hledali oporu na Západě

— Roku 1439 bylo ve Florencii slavnostně vyhlášeno sjednocení východní a západní církve, to se však prakticky neprosadilo a roku 1453 Cařihrad padl.

— Mezitím řada významných učenců odešla do Florencie a přinesla s sebou množství rukopisů, zejména Platónových děl

— Průkopníkem obnoveného studia Platóna byl Gemistos Pléthón, který stál u zrodu Platónské akademie-významného střediska antických a platónských studií, kde působili učenci jako Marsilio Ficino

—

—Státoprávní filosofie

—Otřes duchovních autorit a zhroucení politické organizace středověké Evropy a počátky národních států vyvolaly řadu povstání, konfliktů, občanských a náboženských válek, počínaje českým husitstvým přes Selskou válku v Německu, občanskou válku ve Francii a v Anglii až po Třicetiletou válku.

—Nejen panovníci, ale i mnoho vzdělanců hledalo cesty, jak zakotvit a obhájit autoritu panovníka, který už se nemohl opírat o autoritu náboženskou.

—Filozofie života

—Filozofie života je označení pro filosofický směr 19.-20. století, který obrátil hlavní pozornost na jev života. Reagoval tak na převládající racionalismus a idealismus předchozího období.

—Jeho obsah lze zhruba shrnout do následujících tezí (teze-zásada, myšlenka):

—život je svébytný jev, který nelze redukovat na mechanické děje

—člověk především žije, teprve pak uvažuje a filosofuje

—člověk není jen duch, ale také živá bytost, která se rodí, dospívá a umírá

—lidská zkušenost je celistvá a přísné dělení na rozum, vůli a cit je jen pomocné

—i lidské poznání slouží životu, nikoli naopak

—filosofie musí brát na vědomí důležité výsledky věd, zachovat si však svoji samostatnost

—Od filosofie života je třeba odlišovat vitalismus jako biologickou teorii. (Vitalismus-filosofický a přírodovědecký směr, soudící fungování živých organismů)

—

—Filosofie a vědy

—Rozvoj vědy, která se postupně od filosofie oddělovala a dělila na různá odvětví, podnítil zpětně i filosofii samu, aby se snažila nové vědecké objevy reflektovat.

— Mezi nejvýznamnější představitele patří kromě Mikuláše Kusánského (rozvoj pojmu nekonečna, rozvrh empirické vědy), Giordana Bruna (nekonečný Vesmír a panteismus) zejména Francis Bacon, který se snažil roztřídit vědy, vymezit je vůči teologii a využít je k praktickým účelům pokroku a ovládnutí přírody člověkem.

— Přírodu lze však ovládnout jen tak, že člověk bude využívat její zákony, nalezené empirickou vědou.

—Filosofické založení věd i jejich samostatnost pak dovršil René Descartes.

—Nejvýznamnější renesanční filosofové

—Patří mezi ně spousta autorů:

—

—Mikuláš Kusánský (1401 – 1464)

—Lorenzo Valla (1405-1457)

—Marsilio Ficino (1433-1499)

—Pico della Mirandola (1463-1494)

—Erasmus Rotterdamský (1466-1536)

—Niccolò Machiavelli (1469-1527)

—Thomas More (1478-1535)

—Francisco de Vitoria (asi1480–1546)

—Martin Luther 1483-1546)

—Philipp Melanchthon (1497-1560)

—Michel de Montaigne (1533-1592)

—Giordano Bruno (1548-1600)

—Francisco Suárez (1548-1617)

—Francis Bacon (1561-1626)

—Galileo Galilei (1564-1642)

—René Descartes (1596-1650)

—Tommaso Campanella (1568 – 1639)

—Hugo Grotius (1583-1645)

—Thomas Hobbes (1588 – 1679)

— nejvýznamnější je však Francesco Petrarca (1304-1374)

—

—Francesco Petrarca

—Francesco Petrarca (20. července 1304 – 18. července 1374) byl italský spisovatel a básník, který svým dílem navazoval na Danta a spolu s ním bývá někdy považován za předchůdce a jakéhosi duchovního otce humanismu a renesance.

—Měl smysl pro přírodu, pro hory a turistiku, dalo by se říct, že byl jedním z prvních alpinistů (horolezců).

—Petrarca se narodil v Arezzu, odkud se roku 1313 přestěhovali do Avignonu, kde zahájil svá studia, od roku 1318 studoval práva v Montpellier a poté (od r.1322) v Bologni, studia ukončil z finančních důvodů krátce po smrti svého otce (1326).

— Ještě roku 1326 se stal knězem.

—

—Diplomatická kariéra

—Jeho kariéra v církevních službách byla poměrně úspěšná, několikrát vyzýval papeže k návratu do Říma.

—Roku 1343 byl papežem pověřen diplomatickou cestou do Neapole, po jejímž návratu nepřijal biskupství.

—Roku 1347 vyzýval při vzpouře v Římě k obnově antického Říma, což vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a rodinou Colonnů (se kterou se velmi přátelil) a papežovým okolím. Téhož roku byl nucen přijmout kanonikát v Parmě.

—(Kanonikát je právnická figura spojená s osobou kanovníka)

—(Kanovník je duchovní kněz)

—Roku 1353 se přestěhoval do Milána, kde až do roku 1362 působil v diplomatických službách arcibiskupa G. Viscontiho.

—

—Stáří a smrt

—Francesco Petrarca se setkal v Itálii s Karlem IV., který ho pozval do Prahy, tu navštívil v roce 1356.

— Roku 1362 se přestěhoval do Benátek, odkud byl roku1370 papežem Urbanem pozván zpět do Říma, cestou se projevil jeho věk a v Padově onemocněl natolik, že již nemohl pokračovat v cestě.

— Po svém uzdravení se stáhl do ústraní a až do smrti žil u své dcery ve vesnici Arquà.

—Díla

—Psal italsky i latinsky, sám pokládal svou latinskou tvorbu za podstatně významnější, dnes je ovšem preferována spíše jeho tvorba italská.

—Pro svou italskou tvorbu bývá považován za tvůrce sonetu jako básnického žánru a jednoho z nejvýznamnějších autorů evropské milostné poezie.

—Většina jeho italských básní je věnována jeho neopětované lásce, Lauře de Noves (Sonety Lauře)