Jaké jsou cesty k omezení brutální kriminality páchané dětmi?

Předmět:
Úvaha do předmětu Čeština
Typ souboru:
Prezentace PPT
Jméno autora:
Igor Ivanov ml.



Obsah prezentace:

Omezí snížení věkové hranice trestní odpovědnosti brutální kriminalitu dětí?

„Valentýnská“ vražda třináctileté Elišky, kterou před dvěma lety ubodal čtrnáctiletý kluk, jehož oběť považovala za svého přítele, otevřela prostor úvahám, zda je už skutečně načase snížit trestní odpovědnost dětí, pod dosavadní hranici patnácti let. Vrah Elišky byl znám tím, že měl sadistické sklony, týral zvířata a svého kamaráda shodil do dvanácti metrů hluboké výtahové šachty, čímž se zaobíral i soud. Tento sadista, o jehož předchozích skutcích dobře věděl i soud, se volně pohyboval po svobodě do doby, než připravil o život třináctileté děvče. Selhal tady stát, který psychopata neizoloval.

Je na místě položit si otázku jak dál, co je lepší, snížení věkové hranice trestní odpovědnosti u dětí nebo hledat jiné, účinnější cesty vedoucí k omezení brutality a sadizmu ze strany dětských delikventů?

Názory laické veřejnosti, politiků a právních expertů na tento velmi citlivý celospolečenský problém se různí. Podle některých odborníků na trestní právo je jednou z hlavních příčin závažné dětské kriminality, státem podceněná a neúčinná prevence.

Na druhé straně laická veřejnost, ale především pozůstalí po obětech vražd svých blízkých, volají po zrušení anonymity dětských delikventů, zpřísnění režimu jejich pobytu v detenčních zařízeních a snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Jak vidět, laická veřejnost se dožaduje po státu, na rozdíl od některých právních expertů primárně, zpřísnění trestní represe.

Třetí skupina těch nejkompetentnějších, kterými jsou zákonodárci obou parlamentních komor, doposud nedokázala najít většinovou podporu pro přijetí návrhů zákonů na zvýšení účinnosti prevence závažné dětské kriminality, ale ani pro zpřísnění represe vůči dětem páchajícím ty nejbrutálnější trestné činy, což značná část veřejnosti, pozůstalí obětí i komunální politici, velice těžce nesou.

Jaké jsou možnosti a co je třeba v nejkratší době udělat, proti závažné dětské kriminalitě v České republice?

Osobně jsem přesvědčen, že nejlepší cestou, jak včas rozpoznat děti, které jsou postiženy těžkou duševní poruchou nebo chorobou, vyvolávající u nich nezvladatelnou potřebu trápit či týrat zvířata, chovat se agresivně vůči okolí, šikanovat slabší jedince, napadat staré lidi nebo mít potřebu vraždit, loupit či znásilňovat, je prevence.

Aby prevence závažné kriminality dětí skutečně fungovala, je nezbytné mít kvalitní právní předpis ve formě zákona, který by uložil čtyřem rezortům příslušným podle kompetenčního zákona a to Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu práce a sociálních věcí v součinnosti s Ministerstvem školství a Ministerstvem zdravotnictví vypracovat účinné, léčebné, vzdělávací a sociální programy pro problémové děti, uskutečňovat osobní kontakty probačních pracovníků s nimi a s jejich rodiči a využít k tomu i nejlepších zkušenosti odborníků ze zemí Evropského společenství.

Myslím si, že prevence má být primární, musí se vyplatit a represe má být až sekundární. Pokud bude prevence dětské kriminality aplikována systémově a důsledně s náležitou odbornou péčí, tak žádná hranice trestní odpovědnosti už nebude potřebná obdobně, jak je tomu například v USA, kde z padesáti států nemá třicet pět, věkovou hranici trestní odpovědnosti určenou vůbec